Vztahy

9. listopadu 2018 v 7:00 | Natálie Kokotková
Posledních pár dní přemýšlím tak celkově o vztazích, snažím se pochopit sama sebe, což momentálně není nejjednodušší, aby jste pochopili mám teď kolem sebe docela dost holek a některé mají přítele, jiné ho hledají, o klucích se prostě holky baví celkem denně, hlavně v našem věku.
Já jsem ten typ holky, která to ráda poslouchá, občas se zasměje, ale můj názor v tomhle je, že kluka si prostě nemůžete najít.
Věřím, že i můj kluk se někdy v ném životě objeví, možná už ho znám, věřím na poznání se navzájem, přátelství, věřím na pouto a na to, že jde všechno postupně, vážně to není tak, že se na někoho kouknete a najednou si řeknete teď jsem se zamiloval/a.
Jak se to ve mě všechno momentálně míchá, pochybuji, že by mi rozumněl někdo jiný jsem toho názoru, že dokud se nějak vnitřně nesrovnám, tak ani nikoho nechci, ne jen pro mé dobro, ale i pro jeho.
Samozřejmě nic nevylučuju, kdyby se objevil někdo s kým si budu rozumnět, určitě bych tomu nechala volný průběh.
Chtěla bych říct holkám, že je také důležité mít ráda sama sebe a sama sobě se líbit, takže jestli s tím máte nějaký problém zaměřte se na to, protože je zbytečné chtít někomu se líbit, když to nedokážete samy u sebe, potom si akorát ještě více ublížujete.
Taky vím, že my holky si často představujeme toho dokonalého prince z pohádky nebo máme moc požadavků, jaký by měl být, i když to často popíráme, tak k tomu napíšu, že byste měly více pozorovat své okolí, protože spousta z vás má toho s kým si budete rozumnět na dosah pravé ruky a bohužel to není princ je normální a bude mít své vlasní chyby, ale ty máme všichni.
 

Maličkosti vyvolávající vzpomínky

23. října 2018 v 7:00 | Natálie Kokotková
Máte je taky, ty maličkosti, obyčejné věci, které vyvolají vzpomínky chtěnné, které přivítáte moc rádi a pak jsou tu, ty na které bychom raději zapomněli, ale prostě jsme se s němi naučili nějak žít a po nějaké době už nejsou až tak strašné je to minulost, ale všechny tyhle maličkosti na které si vzpomeneme po nějaké době nás nějak tvarovaly a kdyby jsme to tak neudělali, tak by jsme to dneska prostě nebyli my.
Bohužel jsou tady vzpomínky, které budou bolet stále a jak už jsem psala prostě se s nimi naučíme žít, například moje vzpomínky na mojí babičku, které bolí, ale vzpomínám na ni často, protože na ni nechci zapomenout, což je docela nemožné, protože si sice pamatuju, jak babička vypydala a jaká byla, ale po 2,5 roce si nevzpomenu na to jak voněla nebo jak přesně zněl její hlas to si můžu jen domýšlet.
Příjde mi vzláštní, že maličkosti, kterých si často ani nevšimneme a které nám připadají normální, třeba jako zvuk něčího hlasu nám chybí, ale nejde si tak přesně vybavit, ale jsem si jista, že kdyby jsme ho slyšeli znova po hodně dlouhé době poznali by jsme ho.
Vlasně jsem si to taky pořádně nikdy neuvědomila až teď, když tohle píšu a proto se chci více zaměřit na ty maličkosti, které dělají náš svět mnohem hezčí.

Nejsem tím, kým mám být?

2. října 2018 v 8:00 | Natálie Kokotková
Kdo vlasně jsem?
Na tuhle otázku si zatím nedokážu zcela upřímně a jasně odpovědět.
Vlastně ani nevím jestli ta odpověď někdy příjde, a kdyby ne asi mi to ani nebude vadit.
Vím určitě, že ještě nejsem zcela nejlepší verze sama sebe, chtěla bych na sobě ještě spoutu věcí zlepšit a být lepší člověk.
Upřímně nevím jestli jsem tím, kým mám být, ale snažím se o to, abych byla svá a byla sama sebou, ne něčí napodobenina, což je v dnešní době docela těžké, protože se spousta, hlavně holek chce podobat té vysněné dokonalosti, která vlasně neexistuje. Vždy se snažím poslouchat tu osůbku ve mně, kterou ostatní neslyší.
Víte stalo se mi párkrát, že mi někdo řekl, dost ošklivých slov, které nikdy nezapomenu a téhdy jsem se zamyslela vážně jsem taková? Nevím jestli to ta osoba myslela vážně, ale taková slova vás doslova přinutí být lepší, aby jste je nemuseli slyšet znovu.
 


Jsem snílek?!

25. září 2018 v 6:00 | Natálie Kokotková
Určitě jsem snílek, tak nějak musím být, ale to jste nejspíš poznali.
Všichni máme své sny, takže jsme všichni tak trochu snílci.
Jaké jsou mé sny?
Jeden z mých největších snů a životních cílů je napsat knížku, přemýšlím nad tím už nějakou dobu, zatím se na to úplně necítím, protože jsem tak trochu ještě dítě, vím že bych si těď za tou knihou nestála, ale jsem si jistá, že k tomu jednou dospěju.
Další z mých snů je stát se psycholožkou, protože si myslím že psychika je jedna z nejdůležitějších věcí u nás lidí a chtěla bych pomáhat lidem, kteří pomoc potřebují.
Podle mě jsou sny a cíle velice důležité, protože když žádné nemáte váš život nikam nespěje, když za ničím nejdete, tak k čemu tady na tom světě jste?
Myslím, že své sny bychom měli mít všichni, ať jsou jakékoliv.
Co dělat, když vám vaše sny nevýjdou?
Myslím, že je důležité to překročit a najít si nějaký jiný cíl a zkusit to znovu, prostě snít až do úplného konce.

Vnímání

16. září 2018 v 8:00 | Natálie Kokotková
Už nějakou dobu přemýšlím, co vlastně pro mě znamená, když se řekne vnímání. Mám takový pocit, že spouta lidí to bere jako úplně obyčejnou věc. Já to beru trochu jako zázrak a chtěla bych, aby jste si uvědomili, že to není obyčejná věc, chci aby jste si uvědomili, že nikdy vás nikdo ve vašem životě nebude vnímat, jak se vnímáte vy sami, nikdo vám nebude rozumnět, tak jak si rozumíte vy sami, taky by jste si měli uvědomit, to že nikdo jiný nikdy nebude vnímat stejně jako vy lidi okolo vás. Důležité je, aby jste vnímání nebrali jako, co si o někom myslíte, protože vnímání je spíše o tom jaký člověk je uvnitř, jaký mám na tu osobu názor je zase věc druhá. Chtěla jsem, aby tento článek nebyl jen ze mě a proto jsem si vymyslela takový experiment. Zapojile jsem do něj svou sestru (Ester), kamarádku (Klárku) a samozdřejmě sebe. Experiment je úplně jednoduchý poprosila jsem je, aby napsaly, jak vnímají sebe, mě a jak se vnímají navzájem.(Chtěla bych jen podotknou, že jsem ani jedné z nich s ničím nepomáhala, jen jsem chtěla, aby to bylo upřímné.)

Natálie

  1. Sebe vnímám jako přátelskou trochu trhlou a tichou, když mám okolo sebe více cizích lidí. Z máho pohledu jsem introvert. Život se snažím brát jako dar, který může klidně na druhý den skončit, a proto si ho snažím vážit, občas jsem i naštvaná a smutná a nejradší bych všechno poslala na druhou stranu světa a zůstala sama. Vnímám se jako člověk, který dokáže dobře předstírat, že jsem v pohodě i když mi není vůbec dobře. Jinak se vnímám jako klidnou osobu z hlediska, že abych se na někoho naštvala musí to být hodně vážné, jinak jsem veliký streser.
  2. Ester vnímám jako svou malou sestřičku, kterou bych měla chránit, ale v mnoha věcech je to naopak. Ester vnímám jako svůj úplný opak, ale patříme k sobě jako den a noc. Ester je vtipná a bojácná, ale občas sebou nechává zametat, z mého pohledu hlavně svýma kamarádka, když byla mladší (1-2 dozadu) často mi doma plakala, že nemá kamarádky, a že ony se s ní nechtějí bavit. Jednodušeji se baví se všema, ale ony mají vždy tu lepší kamarádku a Ester zůstane sama. Po pravdě jsem tohle nikdy nechápala, asi z toho důvodu, že já měla vždy jen 1 kamarádku, která mi stačila a Ester jich měla spousty, ale přitom žádnou, jestli chápete.
  3. S Klárou se znám přes 4 roky, myslím že jsme se začaly bavit hned od začátku, proto napíšu jak jsem jí vnímala na začátku a jak jí vnímám dneska. Na začátku jsem jí vnímala trochu jako holku, co je modelka, protože byla, ale rychle jsem poznala, že není taková, jak jsem jí vnímala, (tohle jsem jí nikdy neřekla, doufám, že se nebude zlobit, až to bude číst). Ve skutečnosti je citlivá, trochu větší upovídaný blázen, ale to mám taky ráda. Je s ní sranda, vnímám ji jako velice chytrou holku. Upřímně nesouhlásím s jejím přístupem ke své vlastní osobě, tak jsem zjedavá, co o sobě napsala. Kláru vnímám jako svou druhou sestru, které můžu říct vážně vše, protože jsme si tak dokonale sedly do noty.

Ester

  1. Sice nevím, proč se ptáš na tak dementní otázku, ale tak okay. Vnímám se jako nejvtipnější článek rodiny. Jsem dost člověk, kterému se dá lehce věřit, což znammená, že umím dobře lhát. Vnímám se jako velkou pesimistku, a co sebou nosím a nechci to nosit je tréma. Když něco chci, tak za každou cenu o to bojuju. Jsem dost obklopena lidmi, to znamená, že se semnou baví někdy až moc lidí, ale nemám jednu kamarádku jako tu nejlepší a vždy, když se ve škole nějak rozděluje do dvojic zůstanu nakonec sama. Vnímám se jako člověk, co miluje adrenalin je to jako droga. Poslední, co tady napíšu je telefonní číslo 704 395 232. Ptáte se proč? Neříkala jsem, že se mi snadno uvěří? (Není pravé).
  2. Naty a to je kdo? Vnímám ji jako osobu, která není vtipná, ale to nevadí aspoň se doplňujeme. Má ráda knihy. Naty vnímám jako citlivou. Nejvíce mám ráda, že rozumí mému humoru a směje se každé volovině, kterou vymyslím. Vždy mi se vším dokazála pomoct. Naty vnímám jako osobu, které můžu věřit a mám ji moc ráda. Nejvíce mě štve, že jde na záchod, kdy chci i já, asi jsme propojené, ale je to strašné.
  3. Klárku jsem vždycky vnímala jako kamarádku mojí sestry, ale teď ji mám ráda, protože je skvěle trhlá a šílená. Člověk se s ní často směje, kdyby jsme s Klárou byly častěji, tak by Naty z nás dvou drblo. Klárka je velmi chytrá, což je dobré mít chytré kamyrády. Od jisté doby se spolu s Klárou bavíme, trošku mě mrzí, že jsme se neskamarádily více. Jinak ji vmímám jako skvělou holku a zábavnou. Jsem zvědavá, co jsi napsala o mně. Abych nezapomněla, kdy bude to rande? Pac a pusu.

Klára

  1. Vnímám se jako holka, co neví, co chce od života, snaží se být ve všem dobrá, respektive chci být nejlepší. Bojím se a to hodně, hraji silnou holku, ale nejsem jí. Jsem chytrá, ale hloupá. Jsem svá nezáleží mi na názoru ostatních. Vnímám se jako holka, co se snaží být milá a snaží se chovat podle slušnosti, často hledám složitosti, kde nejsou. Připadá mi, že tohle tělo mi vůbec nepatří. Vnímám se jako člověk, co má bůjnou fantazii.
  2. Naty vnímám jako jedinou kamarádku, které můžu říct cokoliv, ale když jde o kluky nezná se. Naty vnímám jako holku, co chce v životě něco dokázat, mluví ovšem na rovinu (smrt). Je to sluníčko mezi mráčky a mráček mezi sluníčky. Bojí se cizích osob. Někdy je ukecaná, někdy uzavřená. Není princezna, ani voják, ani blbá kráva. Umí uznat svojí chybu. Je opak Ester. Naty vnímám jako chytré malé děvče a normální holku.
  3. První slovo, co mě napadne je nevím, nejspíš Ester vnímám jako malou a ukecanou. Neuvědomuje si své hodnoty, má velkou budoucnost před sebou, občas působí, že se přetvařuje a umí si prosadit svůj názor. Vnímám ji jako silnou, milou, bláznivou, malou blondýnku, potřebuje kluka, neuznává své chyby, je úplný opak Naty. Ester vnímám jako skvělou a laskavou holku.

Čím mi je hudba?

31. srpna 2018 v 8:00 | Natálie Kokotková
Hudba je pro mě jako kamarád, který je tady vždycky, když ho potřebuju, na nic se neptá, jen hraje, když je mi smutno nebo naopak, když jsem veselá a chce se mi tančit.
Miluju se zaposlouchávat do textů a jen tak být.
Teď přemýšlím, že bez hudby bych nic nenapsala ať už jsou to články nebo krátké texty, vždy něco poslouchám, abych se mohla lépe ztratit ve slovech.
Líbí se mi představa, že nám autor písničky chce něco předat textem a emocemi, které do té písničky vloží.
Jen tak i teď, když píšu tohle mám v uších sluchátka.
Jestli vám někdy přišlo, že je ve článcích zmatek nebo, že je to moc spřeházené, tak je to trochu schválně, protože to tak mám ráda, pokud jste si ničeho nevšimli možná jste nečetli pozorně, ale to nevadí pro mě je to lepší.

Znova

28. srpna 2018 v 8:00 | Natálie Kokotková
Občas chci křičet
z plných plic
Stejně mi zbyde jen brečet
a nemít nic,
ale nevzdávám se
Chci bojovat
Proto zvedám se
Chci vše sundat
a začít znova

Konec

24. srpna 2018 v 8:00
Řekla bych, že každý z nás má tu černou stranu myšlenek, takouvou to smutnou, možná depresivní, bohužel nemůžeme být všichni pořád jenom vysmátí, občas mi je smutno a vydím všechno negativně, ale myslím, že je důležité mít v tom rovnováhu, chci říct, že nemám deprese a nikdy jsem je neměla, ale to neznamená, že na mě občas nespadne smutek a vydím všechno černě.
Chtěla jsem taky psát, co si myslím o sebevraždách, řekla bych, že se o tom moc nemluví.
Já si nedokážu představit, že bych si měla sáhnout na život, pořád si říkám, že když je ti vážně špatně, že to není zase tak špatné, že by to mohlo být i horší a nebojím se říct, že bych bojovala ze všech svých sil, aby to bylo zase lepší, řídím se takovým heslem a to, že slunce musí vyjít vždycky.
Lidi, co si vzali život nijak neodsuzuju, přece jenom byl to jejich život a jestli se ho rozhodli ukončit, prostě s tím už nic neuděláme, tím nechci říct, že je sebevražda dobrá, to v žádném případě.
Nechci nikoho nijak poučovat, ale z 80% sebevraždu páchají muži, což mě dost překvapilo a ještě jedna věc největší počet sebevražd je ve věku 15-29 let, protože tato věková skupina je největší.
Sebevražda není dobrý způsob řešení problémů, vždy je tady jiná možnost i když bude asi trnitá neboj se bojovat, protože život je to jediné, co už si nikdy nevrátíš.

Neviditelná

19. srpna 2018 v 12:00 | Natálie Kokotková
Byla jsem pro tebe duch
Neviditelná jako vzduch
Teď to víš
Už mě vidíš?
Nemá to cenu
Byl jsi jen sen
a já se probudila
Potom to pochopila

Křídla

16. srpna 2018 v 8:00 | Natálie Kokotková
Přála bych si
Proletět se nad zemí
Zapomenout
se bát výšek
Být na chvilku malý ptáček
Nemuset nic
Proletět se v oblacích,
ne ve své hlavě
Na chvilku to pocítit
Doopravdy
Beze srandy
Najít klíč, nebýt svázaná,
být svobodná

Kam dál