Štve mě to...

Včera v 7:00 | Natálie Kokotková
Taky vás štvou některé názory dospělých lidí?
Můj názor je takový, že někteří dospělí se chovají mnohem více jako děti než my, vůbec nechápu, kdo vymyslel, že do 18 jste nedospělý a potom jste dospělý a můžete dělat mnohem více věcí než předtím.
Jsou lidé, kteří jsou nedospělí celý život a potom jsou tady děti, které musely dospět daleko dříve.
Nejsem dospělá a ještě ani nechci být, ale přece nejsem ani dítě, dokážu přemýšlet a rozhodnout, co pro mě není dobré, dokážu říct, když se mi něco nelíbí a mám na věci svůj vlastní názor, který není vždycky nejlepší, ale je můj.
Myslím, že nikdo nezodpovědný a nedospělý mi nemůže říct, že jsem dítě, ale měl by si uvědomit jakým jde příkladem.
Taky bych chtěla poděkovatsvým rodičům, protože mi věří a nechovají se ke mně ja k dítěti.
Vím, že jednou taky dospěju a budu zodpovědná za spoustu věcí, ale ani do té doby mi dospělý člověk nemůže říct, že jsem nic nedokázala.
 

Sebevědomí

Pátek v 7:00 | Natálie Kokotková
Je těžké najít ten zlatý střed, kdy víte, že stojíte pevně oběma nohama na zemi a můžete v klidu říct, že se nepodceňujete, ani nepřeceňujete.
Jde vůbec ten zlatý střed najít?
Z mého pohledu, vždy budou lidé s velkým egem a naopak ta šedá káčátka, ale už si neuvědomujeme jednu věc, že z každého káčátka vyroste elegantní labuť.
Co se ale stane s lidmi, co mají velké ego?
Spousta nezodpovězených otázek, na které neumím odpovědět.
A co moje sebevědomí?
Odpověď je jednoduchá, mám strach, protože nechci být šedé káčátko ani mít přehnaně velké sebevědomí.
Z mého pohledu moje sebevědomí není moc velké, ale mě stačí.
Zamyslete se nad sebou a nebojte ze sebe udělat krásnou labuť, upřímně nevím, co bych měla napsat lidem s velkým sebevědomím, možná si uvědomíte, jak moc jste křehcí až příjdete o všechny přátele, možná si uvědomíte, že na světě je hodně mnohem hezčích věcí než vaše ego a nebo taky ne.

Těší mě

9. července 2018 v 7:00 | Natálie Kokotková
Ahoj napadlo mě, že by jsi mě rád/a více poznal/a většinou ti, kdo čtou můj blog mě znají, ale jsou tu i další.
Jmenuji se Natálie, ale to určitě víš je mi 15 let, měřím pouhých 146cm, jsem blondýna a nestydím se za to.
Mám ráda spoustu věcí, patří mezi ně čtení knih, kreslení, tančení, samozřejmě psaní, hudba, jídlo a konečně rodina.
Kdyby jste se zeptali mých kamarádů, řekli by vám, že moc křičím, když mluvím, což je pravda a tímto se jim omlouvám, pořád se směju, ale vím, kdy je nejlepší přestat, taky se chci omluvit za chyby, kterých je tady na blogu určitě spoustu, ale naštěstí jsem jen člověk, který dělá chyby.
Jsem spíše introvert.
Kdyby jsi mě chtěl/a najít někde jinde, tak mám instagram (natalie_kokotkova_).
Moc děkuji, že jsi tohle přečetl/a, dokazujete mi, že vás moje články baví a za to jsem moc ráda a vážím si toho.
 


Je to v nás

5. července 2018 v 7:00 | Natálie Kokotková
Tento článek je asi ten, který jsem se bála nejvíce vydat, protože jsem se bála, že mě spoustu lidí nepochopí, tak budu doufat, že si to nějak přeberete a bude se vám líbit.

Určitě vás zajímalo, proč zrovna tento název (Je to v nás), kdyby jste se mě zeptali, když mě to napadlo, asi bych řekla, že nevím, ale teď v tom vidím něco hlubšího, protože nevím, co je TO, ale vím, že každý z nás si pod tím představí něco jiného.
Já si pod tím představím důvěru, přátelství nekonečno, i pod tímto slovem si představíme každý něco jiného (já si představím nekonečno zážitků, vzpomínek, slov), protože nikdo z nás neví, jak nekonečno vypadá, možná jako vesmír, možná prostě jen jako ležatá osmička, ale jedno vím určitě a to, že TO hledáme všichni jen každý jinak.
Proč bychom jinak tady na tom světě byli, myslím že všichni na tomto světě máme v sobě nějaké poslání, musíme ho jenom najít, což se píše jednoduše, protože ani já nevím, jestli jsem ho už našla nebo jestli ho někdy najdu.
Nejdůležitější podle mě je to nikdy nevzdávat a věřit.

Dokonalost

1. července 2018 v 7:00 | Natálie Kokotková
Občas si připadám škaredá a někdy krásná i takové dny jsou, protože nikdo z nás není dokonalý a to je dobře, protože si to zkuste představit všichni by byli perfektní je to jednoduše blbost, nejsem dokonalá, ale to neznamená, že se nemám ráda, protože i když nemám dokonalý hlas nebo vlasy neznamená to, že nejsem hezká, každý z nás je hezký svým zvláštním způsobem.
Myslím, že lidé hledají zbytečně moc dokonalosti a neumí v nedokonalosti najít tu krásu, která lidi dělá dokonalými, takže nemusíte mít vždy perfektní fotky, vlasy, tělo nebo cokoli dalšího vás napadne, protože pak už by jste to nebyli vy, ale vaše vyumělkovaná představa toho jací by jste měli být.
Já si dokonalost představuju jako takové ty chvíle, kdy se bezmyšlenkovitě smějete a je vám jedno jak u toho vypadáte, protože jediné na co se v tu chvíli soustředíte je nepočůrat se smíchy.

Pocity

26. června 2018 v 16:42 | Natálie Kokotková
Někdy mám v sobě tolik různých pocitů, že nevím jestli je to všechno možné a připadám si trochu jako blázen, stále přemýšlím jestli je to dobře všechny v sobě dusit a nejspíš vím, že to nemá smysl, takže když se mi chce brečet nebo smát, i když k tomu nemám žádný důvod nemyslím si, že je to zle prostě brečím nebo se směju.
Dusit v sobě cokoli je špatně, protože když se nějak cítíte buď za to můžete vy nebo vaše okolí, které je většinou negativní a když se vám to nelíbí tak to změňte.
Já jsem se naučila jednu věc a to je udělat kolem sebe neviditelnou bublinu, o které vím jen já a pouštím do ní jen lidi, kterým stoprocentně věřím ostatní jde okolo bubliny.
Moje nejlepší kamarádka, která stoprocentně patří do bubliny mi jednou říkala, že naši někteří spulužáci si stěžovali, že jsem moc uzavřená do sebe, což vůbec není pravda jen nepatří do bubliny a já nemám potřebu je tam pustit, když si nerozumíme. Nejsem oblíbená a vůbec mi to nevadí, protože jsem se stím prostě srovnala, myslím že si hodně lidí o mně udělalo obrázek aniž by mě poznali, ale já se za poslední dobu změnila srovnala jsem si spoutu věcí uvnitř sebe a přestala jsem se schovávat za úsměv, když mi není dobře, a proto jsem teď naprosto vyrovnaná a šťastná.

Ve vlastní pasti

18. června 2018 v 19:27
Já osobně si to představuju tak, že jste se do té situace dostali nějak sami, nechtěli jste to a teď nevíte jak z té pasti ven. Napadl mě příklad, když je člověk závislý na alkoholu nebo drogách jste v pasti a sami si to ani neuvědomujete, ale je to vaše past.
Dále jak se můžete dostat do vlastní pasti je lhaním s tím mám větší skušenost, bohudík ne zase tak velkou, protože jsem ve svém životě lhala jen párkrát, ale vím jak se do toho můžete slušně zamotat.
Myslím, že do vlastní pasti se taky můžete dostat, když máte nějaké psychické problémy, nevím možná je to jen můj názor a není to tak.
Bohužel je mi jen 15 let, takže s tím nemám skušenost (za to jsem samozřejmě ráda), ale toto téma mi přišlo zajímavé a chtěla jsem napsat pár slov.

Mých pět nej

2. června 2018 v 10:19
Mých pět nej knih

Všechny malé zázraky je kniha od spisovatelky Jennipher Niven, kniha je o dvou mladých lidech, kteří se navzájem poznávají. Příběh je psaný takovou zvláštní čtivou formou, ale ten konec jsem apsolutně nečekala, docela dlouhou dobu po dočtení jsem nad tím ještě přemýšlela i přes to všechno patří tato knihy do mých nej pět.

Další kniha, která sem určitě patří je snad všemi známá kniha Johna Greena Hvězdy nám nepřály tuto knihu jsem po pravdě četla 3x, mám ráda tento příběh je to smutné, ale přitom vtipné, i přes to že jsem ji četla už víckrát se k ní určitě ještě vrátím.

Kniha, která není jako 2 předchozí se jmenuje Šest vran od spisovatelky Leigh Bardugo. Kniha je fantasy docela těžká na popisování, musíte si ji přečíst,jediná nevýhoda je, že má 2 díly a druhý ještě nevyšel.

Tíhu vesmíru napsala stejná spisovatelka jako Všechny malé zázraky, ale já ji sem musela dát, i přes to, že tyto knihy jsou od sebe něčím důležitým odlišné jsem v ní viděla ten stejný styl psaní, kterým mě tato spisovatelka stále udivuje a hned jsem si ji zamilovala.

Poslední kniha je thriller Za zavřenými dveřmi líbilo se mi na ní, jak byla napínavá, jak se střídala minulost a přítomnost, četlo se mi to moc dobře, možná až moc rychle.

Tak tohle je mých nej pět knih,doufám, že jsem nějak pomohla, klidně mi napište nějakou vaši oblíbenou knihu a já si ji přečtu.

Zlo v každém z nás

20. května 2018 v 14:23
Toto téma se náramně hodí k mému názvu blogu, samozřejmě jsem nemyslela jen zlo, ale dneska to bude o něm.
Zlo v každém z nás je určitě, myslím, že nikdo z nás není čistý jako list papíru a učitě jsme byli někdy zlí. Řekla bych, že nezáleží na tom jestli jsme zlí, ale jak jsme zlí, protože je rozdíl být na někoho zlý nebo sedět ve vězení za vraždu, to je podle mě opravdové zlo.
Tím chci říct, že jsem byla určitě někdy zlá, třeba na sestru, když na ni někdy křičím, ale to neznamená, že ji nemám ráda a ona to moc dobře ví, takže jsme většinou za hodinu v pohodě.
Myslím, že opravdové zlo máme v sobě hned od narození jenom o tom nevíme a poznáme to až po nějakém čase, důležité je aby jsme se naučili ho ovládat a nevybouchnout hned u prvního problému.
Nedokážu si představit, že by na světě byli jen zlí lidé, kam by tenhle svět spěl?
Hodně lidí na tuto otázku ptá už teď, ale já myslím, že záleží na tom jestli se na svět díváme pozitivně nebo negativně.

Co je štěstí?

12. května 2018 v 8:08 | Natálie Kokotková
Já a štěstí nejsme moc velcí kamarádi, když hrajeme nějakou hru většinou prohrávám, ale to mi nevadí. Nejsem člověk, který potřebuju za každou cenu vyhrát.
Já beru štěstí spíše v těch chvilích, když jsem šťastná. Miluju chvile, když se kamarádkou smějeme a nemůžeme přestat. Štěstí je pro mě, když se dobře vyspím, když čtu dobrou knihu a takhle bych toho mohla vyjmenovat spostu, ale otázka zněla.
"Co je štěstí?" Pro mě je to,když vím, že nemusím nic řešit, když se můžu smát prostě jen tak, i když vypadám jako blázen.
Šťastní se budete cítit, když ze svého života vypustíte všechny zbytačné věci, třeba řešit, co si kdo o mě myslí, to je jeho věc a má smůlu, že mě nemůže poznat, vypusťte ze svého života falešné lidi a budete doopravdy šťastní.

Kam dál